
Dukát Zikmund Lucemburský – zlatá mince Uherského království
€ 0,85
Dukát Zikmund Lucemburský – zlatá mince Uherského království
Jedna z nejslavnějších zlatých mincí střední Evropy.
Dukáty Zikmunda Lucemburského byly raženy v kremnické mincovně a patřily k nejkvalitnějším zlatým mincím své doby. Obíhaly od Jadranu až po Polsko a financovaly obchodní karavany, žoldnéře, diplomatické mise i války, které formovaly střední Evropu počátku 15. století.
Proč si ji pořídit
✔ zlatá středověká mince (26 mm)
✔ kovové provedení – žádný plastový token
✔ ideální jako herní měna pro RPG a LARP
✔ autentická historická inspirace
Použití
stolní RPG (DnD apod.)
herní platidlo, trofej
atmosférický doplněk kostýmu.
LARP a historické akce
rekvizity do filmu a divadla
sběratelské fantasy předměty
Dukát Zikmund Lucemburský – zlatá mince Uherského království
Jedna z nejslavnějších zlatých mincí střední Evropy.
Dukáty Zikmunda Lucemburského byly raženy v kremnické mincovně a patřily k nejkvalitnějším zlatým mincím své doby. Obíhaly od Jadranu až po Polsko a financovaly obchodní karavany, žoldnéře, diplomatické mise i války, které formovaly střední Evropu počátku 15. století.
Zlato z Kremnice
Když se řekne středověké zlato, většina lidí si vybaví Itálii.
Ve střední Evropě však existovalo jiné město, které se stalo symbolem kvalitních zlatých mincí.
Kremnica.
Bohatá naleziště zlata ve středním Slovensku udělala z Uherského království jednu z nejvýznamnějších zlatonosných oblastí Evropy.
Právě zde vznikaly dukáty, které si získaly pověst mimořádně čisté a spolehlivé měny.
Když se Zikmund Lucemburský stal uherským králem, převzal systém, který fungoval už od Karla Roberta z Anjou.
Nezničil jej.
Naopak.
Rozšířil jej po celé své říši.
Král tří korun
Zikmund nebyl pouze uherským králem.
Byl také braniborským markrabětem, později římským králem a císařem Svaté říše římské a nakonec přidal i českou královskou korunu.
Málokterý panovník své doby vládl tak rozsáhlému území.
Jeho dukáty proto nebyly pouze uherskou měnou.
Staly se jednou z nejrespektovanějších obchodních mincí střední Evropy.
Co se dalo koupit za jeden dukát?
Přibližně:
- několik týdnů služby zkušeného žoldnéře
- dobrý kůň
- kvalitní meč
- několik kusů dobytka
- zásoby pro menší družinu na delší cestu
Co se dalo koupit za 1000 dukátů?
To už je zajímavé.
Tisíc dukátů představovalo několik kilogramů zlata.
Za takovou částku bylo možné:
- financovat oddíl kumánských jezdců na celé tažení
- koupit vesnici
- postavit menší tvrz
- vybavit obchodní karavanu mířící z Budína až do Benátek
- stát se jedním z nejbohatších mužů širokého okolí
Mince, která spojovala Uherské království
Pro dnešní Slovensko představuje dukát Zikmunda Lucemburského odkaz slavné kremnické mincovny, která patří k nejstarším nepřetržitě fungujícím mincovnám světa.
Pro dnešní Maďarsko je připomínkou období, kdy Uherské království patřilo mezi nejvýznamnější mocnosti střední Evropy.
Tato mince vznikla v době, kdy Budín, Kremnica, Bratislava, Košice i další města tvořila součást jednoho hospodářského prostoru propojeného obchodem, řemesly a zlatem.
Vzhled Zikmundova dukátu
Je zajímavé, že Zikmundův dukát připomíná víc florin (až na tu kytku) než třeba Karlův dukát. A není to náhoda.
Když se podíváme na genealogii těch mincí:
Florin (Florencie, od 1252)
- sv. Jan Křtitel na jedné straně
- lilie Florencie na druhé
- cca 3,5 g zlata
- mimořádně stabilní ryzost
- stal se mezinárodním standardem
Pak přišel:
Benátský dukát (zecchino)
- Kristus + dóže
- podobná váha a ryzost
- obchodní konkurent florinu
A pak:
Český a Uherský florin / uherský dukát
Jan Lucemburský v Čechách a Karel Robert z Anjou ve 14. století v podstatě řekli: Florin funguje skvěle. Tak proč nevyrábět skoro totéž? Karel Robert měl navíc výhodu, že jako uherský král měl kremnické zlato a mohl mince razit z vlastního zlata?
Proto první uherské zlaté mince byly vlastně velmi blízké florinům.
Na jedné straně:
- sv. Jan Křtitel
Na druhé:
- znak Uherska místo florentské lilie
A odtud se pak vyvinul uherský dukát.
Zikmundův dukát je tedy pořád potomkem florinu.
Proto:
- štítek se znaky
- stojící světec
- jednoduchá kompozice
- gotické písmo po obvodu
působí velmi podobně.
Naopak Dukát Karla IV. je jiný typ mince.
Tam je víc:
- císařská reprezentace
- česká symbolika
- panovník jako hlavní motiv
Proto působí jinak.
Doprava a doručení
Zasíláme do celého světa z Prahy.
📦 Cena dopravy
Cena dopravy je fixní.
Protože je cena dopravy fixní, větší objednávky proto nabízejí výrazně lepší poměr ceny za minci.
Můžete vybrat dopravu kurýrem na adresu nebo Zásilkovnou do boxu nebo na výdejní místo.
V ČR a na Slovensku je možné platit i dobírkou.
Je možné vyzvednout objednávku i u nás ve skladu v Praze 6 Dejvicích a zaplatit na místě.
🚚 Dodací lhůta
Snažíme se posílat během 1-2 dnů a doprava pak trvá většinou 2 dni.
📬 Způsob dopravy
v ĆR a na Slovensku používáme nejraději Zásilkovnu nebo PPL.
Sledování je zajištěno pro všechny objednávky.
Čtyři jezdci od východu
Hospoda na cestě mezi Brnem a Prahou, rok 1403
Déšť začal krátce po poledni.
Nejdřív jen drobně mžil do polí za vsí, ale během hodiny se proměnil v šedou stěnu vody, která zakryla cestu i okolní les.
Hostinský Ondřej stál ve dveřích svého zájezdního hostince a pozoroval, jak se kapky tříští o bláto na dvoře.
Neměl rád podzim.
Přivážel špatné počasí.
A špatné zprávy.
Poslední týdny jich bylo víc než dost.
Loupežníci na cestách.
Spálený mlýn o dvě vsi dál.
Nějací žoldnéři, kteří se poprali s měšťany.
A hlavně ty zvěsti.
O Kumánech.
O jezdcích z Uher.
O lidech, kteří prý neumějí mluvit lidskou řečí a pijí krev svých nepřátel.
Ondřej těm historkám moc nevěřil.
Ale ne úplně.
Protože každá lež v sobě nosí kousek pravdy.
Když tedy uviděl čtyři jezdce vynořující se z deště, sevřel se mu žaludek.
Koně měli menší než rytířské oře.
Ale působili rychle.
Jezdci byli zahalení do plášťů.
Na opascích se jim houpaly zahnuté šavle.
Jeden měl luk.
Druhý kožešinovou čepici.
Třetí tvář zjizvenou starou ranou.
Čtvrtý byl nejstarší.
A právě ten vedl skupinu.
„Do háje,“ zamumlal Ondřej.
V hostinci zrovna seděli dva formani a místní kovář.
Také si jezdců všimli.
A také nevypadali nadšeně.
Dveře se otevřely.
Dovnitř vtrhl studený vítr a s ním pach mokrých koní.
Čtyři cizinci vstoupili dovnitř.
V místnosti bylo náhle ticho.
Takové to nepříjemné ticho, kdy každý předstírá, že se dívá jinam.
Starší jezdec si sundal kapuci.
Měl tmavé oči.
Šedivějící vous.
A výraz člověka, který toho zažil příliš mnoho.
Rozhlédl se.
Pak řekl několik slov.
Nikdo mu nerozuměl.
Jeden z formanů si odplivl.
Kovář sevřel korbel.
Ondřej polkl.
„Co chcete?“
Muž chvíli mlčel.
Pak zkusil:
„Jíst.“
Mluvil lámanou češtinou.
Ale mluvil.
Ondřej trochu povolil.
„To se dá zařídit.“
Muž přikývl.
Pak položil na stůl minci.
Zlatou.
V místnosti to zahučelo.
Ondřej ji vzal do ruky.
Byla těžká.
Na jedné straně stál světec.
Na druhé byl erb.
A kolem gotická písmena.
Uherský dukát.
Pravé zlato.
Ne falešná pozlacená cetka.
Ne kořist uloupená sedlákovi.
Skutečný královský dukát.
„Za jednu minci?“ zeptal se nevěřícně.
Jezdec pokrčil rameny.
„Čtyři muži. Čtyři koně.“
To bylo víc, než by hostinec vydělal za celý týden.
Ondřej přikývl.
„Posaďte se.“
O hodinu později už bylo ticho pryč.
Jeden z Kumánů objevil, že místní hrají kostky.
Druhý zjistil, že pivo chutná podobně jako doma.
Třetí se smál tak hlasitě, že otřásal lavicí.
A čtvrtý – ten starý – seděl u ohně a pozoroval plameny.
Ondřej mu přinesl další korbel.
Muž kývl na poděkování.
Pak překvapivě řekl:
„Ty myslíš… my zlí.“
Ondřej málem upustil džbán.
Kumán se usmál.
„Všichni myslí.“
Chvíli hledal správná slova.
„Vy myslíte… step. Oheň. Zabíjet.“
Ondřej nevěděl, co odpovědět.
Muž pokrčil rameny.
„Někdy ano.“
Pak se zasmál.
„Ale většinou ne.“
Poprvé ten večer se zasmál i hostinský.
Později se ukázalo, že muž se jmenuje Arslan.
Sloužil Zikmundovi už mnoho let.
Bojoval proti Turkům.
Proti Benátčanům.
Proti jiným Uhrům.
Proti komukoli, koho zrovna král označil za nepřítele.
„A proč bojuješ?“ zeptal se Ondřej.
Arslan se zamyslel.
Pak vytáhl další dukát.
Položil ho mezi ně.
Zlato se zalesklo ve světle ohně.
„Proto.“
Ondřej se rozesmál.
„To znám.“
Arslan přikývl.
„Všichni známe.“
Venku déšť pomalu ustával.
Uvnitř se míchala čeština, maďarština, kumánská slova a smích.
Nikdo nerozuměl všemu.
Ale všichni rozuměli dost.
Kovář nakonec ukázal Kumánům novou podkovu.
Jeden z jezdců mu na oplátku předvedl zvláštní uzel používaný na stepích.
Formani vytáhli kostky.
Kumáni vytáhli další dukát.
A hra pokračovala.
Když druhý den ráno odjížděli, Ondřej je vyprovodil až ke stáji.
Arslan mu podal ruku.
Silnou.
Zdrsnělou.
Lidskou.
Ne ruku přízraku z děsivých historek.
„Dobrý hostinec.“
Ondřej přikývl.
„A vy nejste tak hrozní, jak se povídá.“
Arslan se zasmál.
„Nepovídej to ostatním.“
Pak nasedl na koně.
Čtyři jezdci vyrazili na cestu.
Během několika minut je pohltila ranní mlha.
Ondřej za nimi chvíli hleděl.
Pak sáhl do kapsy.
Pořád tam měl jeden dukát.
Ten první.
Nechal si ho.
Ne kvůli zlatu.
Kvůli vzpomínce.
Protože někdy člověk zjistí, že nejdelší cesta není mezi dvěma městy.
Ale mezi dvěma lidmi, kteří si ještě včera mysleli, že nemají nic společného.
A někdy ji dokáže překlenout jediná zlatá mince.
Poslední naděje Olomouce
Olomouc 1428
Vítr se opíral do hradeb a přinášel s sebou pach mokré hlíny, kouře a tisíců lidí tábořících za městem.
Jan ze Sovince stál na ochozu a pozoroval světla nepřátelských ohňů.
Byly všude.
Na severu.
Na západě.
Na cestě k Brnu.
Na cestě k Litovli.
Na všech místech, kudy mohl přijít obchod, posily nebo útěk.
Olomouc byla sevřená jako zvěř v železech.
Pod ním se ve tmě rýsovaly střechy města.
Jeho města.
Města, které přísahal bránit.
Kdyby byl upřímný, už dávno věděl, že je zle.
Velmi zle.
Ve městě měl něco přes stovku vlastních mužů.
Zkušení žoldnéři.
Tvrdí chlapi.
Většina z nich bojovala od mládí.
A další stovku měšťanů.
Řezníky.
Kováře.
Pekaře.
Poctivé lidi.
Jenže poctivý člověk a dobrý voják nejsou vždy totéž.
Za hradbami stálo několik tisíc husitů.
Možná čtyři.
Možná pět.
Nikdo už přesně nevěděl.
Každým dnem přicházeli další.
Jan se opřel o chladný kámen.
Někde v dálce zaštěkal pes.
Jinak bylo ticho.
To nejhorší ticho.
Ticho obležení.
Ticho, ve kterém každý čeká, co přijde zítra.
Nebo jestli nějaké zítřky ještě budou.
„Pane.“
Jan se otočil.
Po schodech vystupoval Mikuláš.
Jeden z jeho důstojníků.
„Další dva vozy obilí.“
„Co s nimi?“
„Došly.“
Jan přikývl.
Ani ho to nepřekvapilo.
Poslední týdny byly jedna špatná zpráva za druhou.
Obilí.
Sůl.
Šípy.
Koně.
Všechno mizelo.
Jako voda v děravém vědru.
„A lidé?“
Mikuláš chvíli mlčel.
„Začínají se ptát.“
„Na co?“
„Jestli pomoc přijde.“
Jan se zadíval do tmy.
Na to neměl odpověď.
Posla vyslal před osmnácti dny.
Nejlepšího jezdce, kterého měl.
Muže, který znal všechny stezky mezi Moravou a Uhrami.
Pokud někdo mohl projít obklíčením, byl to on.
Ale osmnáct dní bylo dlouhá doba.
Dost dlouhá na to, aby člověka chytili.
Nebo zabili.
Pozdě v noci už Jan nemohl spát.
Seděl ve věži nad mapou.
Vedle něj dohořívala svíce.
Město pod ním bylo tiché.
Jen občas někde zavrzala vrata nebo zahoukal vítr mezi domy.
Přemýšlel.
Kolik dní ještě vydrží?
Týden?
Dva?
Tři?
Pak někdo zaklepal.
Jednou.
Krátce.
Naléhavě.
Dveře se otevřely.
Do místnosti vstoupil zadýchaný strážný.
„Pane.“
„Co je?“
„Přišli.“
Jan vstal.
„Kdo?“
Strážný polkl.
„Nevím.“
„Jak to myslíš?“
„Mluví nějakou podivnou řečí.“
O několik minut později scházel po úzkých schodech k malé postranní brance ukryté mezi domy.
Bylo po půlnoci.
Město spalo.
Jen pár pochodní osvětlovalo mokré kameny.
U branky stálo několik jeho mužů.
A proti nim několik jezdců.
Jan napočítal asi deset.
Všichni byli menší postavy.
Měli kožešinové čepice.
Krátké luky.
Štíhlé lehce zahnuté šavle.
A koně, kteří vypadali, jako by dokázali běžet celý den bez odpočinku.
Jeden z cizinců vystoupil vpřed.
Starší muž v nákladném oblečení.
Tvář ošlehaná větrem.
Šedé vousy.
Tmavé oči.
Dlouho si Jana prohlížel.
Pak pomalu řekl:
„gróf Jan… ?“
Jan přikývl.
Muž se usmál.
„Das freut mich.“
Pak sáhl do kabátce.
Janovi muži okamžitě položili ruce na jílec meče.
Cizinec však vytáhl pouze malý váček.
Položil jej na stůl vedle pochodně.
Ozvalo se známé cinknutí.
Zlato.
Jan otevřel měšec.
Uvnitř se leskly uherské dukáty.
Desítky dukátů.
Možná více.
Mince zachytily světlo plamene a krátce zazářily.
„Co to je?“
Muž pokrčil rameny.
„Kaiser.“
Jan zvedl hlavu.
„Zikmund?“
Cizinec přikývl.
„Kyldét minket.“
Jan se zadíval za něj. Nerozuměl ani slovo, ale asi to byla dobrá zpráva.
Do tmy.
„Wie viele seid ihr?“
„Háromszáz…. Dreihudndert.“
Jan si povzdechl. Za hradbami byly tisíce nepřátel. Tři sta nebyla armáda. Tři sta byla poslední karta v ruce hráče, který už dávno prohrává.
Jak byl zklamaný.
„To je všechno?“ Otázka mu vyklouzla dřív, než ji stihl zastavit. Ale ten cizinec mu přece stejně nerozuměl. Ale pochopil to.
Cizinec se pousmál.
Jako by muž četl jeho myšlenky.
Naklonil hlavu.
„Dreihundert dobrých.“
To znělo lépe.
Ale jen trochu.
Vystoupali do věže.
Jan kreslil do písku na podlazea mapu a ukazoval postavení husitů.
Hlídky.
Vozové hradby.
Přístupy k městu.
Kumánský velitel mlčel.
Poslouchal.
Pozoroval.
Občas se zeptal na drobnost.
Nic víc.
Nakonec položil prst na jedno místo.
„Hier“
Jan přikývl.
„Ano.“
„Slabí.“
„Možná.“
„Ne.“
Muž se usmál.
„Das ist sicher.“
Jan se na něj zadíval.
Poprvé si uvědomil, že ten člověk se nebojí.
Vůbec.
Jako kdyby neviděl pět tisíc nepřátel.
Jako kdyby viděl pouze další problém, který je třeba vyřešit.
Po chvíli Jan ukázal na měšec.
„Takže vás císař zaplatil.“
„Ano.“
„A proto jste přijeli?“
Kumán chvíli přemýšlel.
Pak se zasmál.
„Zpočátku.“
Jan se usmál.
„A potom?“
Velitel se zadíval z okna na černou krajinu za hradbami.
„Potom už většinou proto, že nás někdo chce zabít.“
Poprvé toho večera se Jan skutečně rozesmál.
Dva muži, kteří se ještě před hodinou neznali, plánovali společnou bitvu.
Jeden pocházel z moravských kopců.
Druhý ze vzdálených stepí.
Mluvili různými jazyky.
Modlili se jinak.
Vyrostli v odlišných světech.
A přesto si rozuměli.
Protože oba znali válku.
Oba znali strach.
A oba věděli, že ráno možná nepřežijí.
Krátce před svítáním Jan vyšel na hradby.
Nad tábory husitů se vznášela mlha.
Ohniště pomalu dohasínala.
Město za jeho zády spalo.
Poprvé po mnoha týdnech však cítil něco, co už skoro zapomněl.
Naději.
Ne velkou.
Ne jistou.
Jen malou.
Křehkou.
Takovou, jaká se rodí těsně před úsvitem.
V kapse nahmatal jeden z dukátů.
Stiskl ho v dlani.
Kousek zlata z kremnických dolů.
Mince, která urazila stovky mil.
Překročila hory.
Přešla hranice.
Přivedla do Olomouce tři sta jezdců.
A možná právě zachránila celé město.
Za jeho zády se ozvaly kroky.
Kumánský velitel vystoupil vedle něj na hradby.
Chvíli mlčky hleděli do šera.
Pak muž ukázal na východ.
Tam, kde se za obzorem začínalo rodit první světlo.
„Dobrý den na boj.“
Jan přikývl.
„Doufejme.“
Kumán se usmál.
„Van“
Pak položil ruku na jílec šavle.
„Das ist sicher..“
Je třeba jet, za chvíli dole ve městě začnou zvonit zvony a je potřeba napadnout tábor dřív než někoho vzbudí.
Identity
Verwenden Sie Silbergroschen als Standardwährung,
Gold für hohe Werte,
patiniertes Silber für Münzen mit niedrigem Wert.
Design
Specifications
Usage
RPG
Brettspiele und andere Spiele
Film- und Theaterrequisiten
Themenmärkte und ähnliche Veranstaltungen
Themen-Kinderlager
FAQ
Je mince Dukát oboustranná?
Ano, všechny naše mince jsou oboustranné. Pražský groš má na líci českého lva, na rubu je královská koruna, stejně jako u originálu.
Je to přesná replika originálu?
Ano, vychází z reálné podoby pražského groše. Design je replikou mince Václava II. z prvních ražeb groše krátce po roce 1300, velikost i váha je víceméně autentická.
Jaké nápisy jsou v okruží ?
Na líci .
Jaká je hmotnost jedné mince?
Cca 4 gramy.
Jaká je mince Pražský groš na omak?
Věrohodná, je to kovová mince.
Lze ji použít při boji v LARPu?
Ano, můžete ji třeba metat prakem. Ale doporučujeme ji jako platidlo, ne jako zbraň 🙂
Je mince vhodná pro LARP?
Ano, je vyrobena z odolné slitiny a má bezpečné zaoblené hrany.
Je to replika nebo fikce?
Je to dost věrná historická replika vytvořená v reálné velikosti podle reálné mince z doby Václava II.,
Lze minci používat i jako dárek?
Ano, často se využívá jako tematická drobnost nebo sběratelský předmět.
Je mince magnetická?
Ne
Jaká je životnost povrchové úpravy?
Záleží na způsobu používání, obecně – životnost je dlouhá.
Lze minci použít jako reálné platidlo nebo investici?
Ne — Můžete to zkusit, ale obáváme se, že nepochodíte, už pár staletí je stažena z oběhu 🙂
Jedná se o repliku pro hry, sběratelství nebo jako prop (není ražena ze stříbra a nemá reálnou hodnotu jako platidlo).
Bezpečnostní upozornění
Tato mince není hračka.
Nevhodné pro děti do 3 let – hrozí nebezpečí polknutí (malé části).
Ukládejte mimo dosah malých dětí.
Doplňková bezpečnostní doporučení
-
Mince je kovová a může být těžší než běžné plastové žetony.
-
Nepoužívat jako předmět k házení či úderu.
-
Nežvýkat, nevkládat do úst.
-
Nevhodné pro děti do 3 let bez dohledu dospělého.
Údržba a čištění mince
Běžné čištění
-
Otřít suchým nebo mírně navlhčeným měkkým hadříkem.
-
Pokud je patina výraznější, použít jemný mýdlový roztok a opět důkladně osušit.
-
Nepoužívat abrazivní prostředky nebo drátěnky — mohou poškodit povrchovou úpravu.
Co s mincí nedělat
-
Nenechávat dlouhodobě ve vlhku (prodloužíš životnost patiny i povrchu).
-
Nevystavovat agresivním chemikáliím (čisticí spreje, kyseliny, aceton, odlakovač).
-
Nedávat do myčky — teplo a tlak vody ničí povrchovou úpravu.
-
Nenechávat ve slané vodě (korozivní prostředí).
-
Nedávat do kapes společně s klíči — rychle poškrábou povrch.
Dlouhodobé skladování
-
Skladovat v suchu.
-
Ideálně ponechat v sáčku, krabičce nebo obálce.
Mince jsme původně vytvářeli pro naše hry (http://cestycasem.cz), Pražské groše speciálně Interregnum 1313 alias Krvavé časy http://interregnum.cz







